Menu ``Rozdělit pevný disk'' vám nabídne disky k rozdělení a spustí program, který provede záznam do tabulky oddílů. Musíte vytvořit alespoň jeden oddíl ,,Linux native'' (typ 83) a nejspíš budete chtít vytvořit i oddíl ,,Linux swap'' (typ 82) pro virtuální paměť.
Jako úplné minimum potřebuje GNU/Linux jeden diskový oddíl. Tento oddíl je využit pro operační systém, programy a uživatelská data. Většina uživatelů navíc pokládá za nutnost mít vydělenou část disku pro virtuální paměť (swap). Tento oddíl slouží operačnímu systému jako odkládací prostor. Vydělení ,,swap'' oblasti umožní efektivnější využití disku jako virtuální paměti. Je rovněž možné pro tento účel využít obyčejný soubor, ale není to doporučené řešení.
Většina uživatelů vyčlení pro GNU/Linux více než jeden oddíl na disku. Jsou k tomu dva důvody. Prvním je bezpečnost, pokud dojde k poškození souborového systému, většinou se to týká pouze jednoho oddílu, takže potom musíte nahradit ze záloh pouze část systému. Minimálně můžete uvážit vydělení kořenového svazku souborů. Ten obsahuje zásadní komponenty systému. Jestliže dojde poškození nějakého dalšího oddílu, budete schopni spustit GNU/Linux a provést nápravu, což vám může ušetřit novou instalaci systému.
Druhý důvod je obyčejně závažnější při pracovním nasazení Linuxu, ale záleží k
čemu systém používáte. Představte si situaci, kdy nějaký proces začne
nekontrolovaně zabírat diskový prostor. Pokud se jedná o proces se
superuživatelskými právy, může zaplnit celý disk. Naruší chod systému,
poněvadž Linux potřebuje při běhu vytvářet soubory. K takové situaci může
dojít z vnějších příčin, například nevyžádaný e-mail vám lehce zaplní disk.
Rozdělením disku na více oddílů se lze uchránit před mnoha problémy. Pokud
třeba vydělíte pro /var/mail samostatnou oblast, bude systém
fungovat, i když bude zahlcen nevyžádanou poštou.
Jedinou nevýhodou při používání více diskových oddílů je, že je obtížné dopředu odhadnout kapacitu jednotlivých oddílů. Jestliže vytvoříte některý oddíl příliš malý, budete muset systém instalovat znovu a nebo se budete potýkat s přesunováním souborů z oddílu, jehož velikost jste podhodnotili. V opačném případě, kdy vytvoříte zbytečně velký oddíl, plýtváte diskovým prostorem, který by se dal využít jinde. Diskový prostor je dnes sice levný, ale proč vyhazovat peníze oknem.
Debian GNU/Linux se snaží dodržovat standard pro pojmenování souborů a adresářů
(Filesystem Hierarchy
Standard), což zaručuje, že uživatelé či programy mohou odhadnout
umístění souborů či adresářů. Kořenový adresář je reprezentován lomítkem
/ a na všech debianích systémech obsahuje tyto adresáře:
bin Důležité programy
boot Statické soubory zavaděče
dev Soubory zařízení
etc Konfigurační soubory závislé na systému
home Domovské adresáře uživatelů
lib Podstatné sdílené knihovny a moduly jádra
mnt Místo pro dočasné připojování souborových systémů
proc Virtuální adresář obsahující systémové informace
root Domovský adresář správce systému
sbin Důležité systémové programy
tmp Dočasné soubory
usr Druhá úroveň hierarchie
var Proměnlivá data
Následující seznam by vám měl pomoci při rozhodování o rozdělení disku na oblasti.
/: kořenový adresář musí vždy fyzicky obsahovat adresáře
/etc, /bin, /sbin, /lib a
/dev, protože jinak byste nebyli schopni zavést systém. Typicky
je potřeba 100 MB, ale v konkrétních podmínkách se požadavky mohou lišit.
/usr: všechny uživatelské programy (/usr/bin),
knihovny (/usr/lib), dokumentace (/usr/share/doc),
atd., jsou v tomto adresáři. Protože tato část souborového systému spotřebuje
nejvíce místa, měli byste jí na disku poskytnout alespoň 500 MB. Pokud budete
instalovat hodně balíčků, měli byste tomuto adresáři vyhradit ještě více místa.
/home: každý uživatel si bude ukládat data do svého podadresáře v
tomto adresáři. Jeho velikost závisí na tom, kolik uživatelů bude systém
používat, a jaké soubory se v jejich adresářích budou uchovávat. Pro každého
uživatele byste měli počítat s asi 100 MB místa, ale opět závisí na konkrétní
situaci.
/var: v tomto adresáři budou uložena všechna proměnlivá data jako
news příspěvky, e-maily, webové stránky, vyrovnávací paměť pro APT, atd.
Velikost tohoto adresáře velmi závisí na způsobu používání vašeho počítače, ale
pro většinu lidí bude velikost dána režijními náklady správce balíčků. Pokud
se chystáte nainstalovat najednou vše co Debian nabízí, mělo by pro
/var stačit vyhradit dva až tři gigabyty. V případě, že budete
instalovat systém po částech (nejprve služby a utility, potom textové
záležitosti, následně X, ...), může stačit 300 až 500 megabytů. Jestliže je
vaše priorita volné místo na disku a neplánujete používání APT (alespoň pro
velké updaty), lze vyjít se 30 až 40 megabyty.
/tmp: sem programy většinou zapisují dočasná data. Obvykle by
mělo stačit 20-50 MB.
BIOS obecně přidává další omezení na rozdělení disku. Je určeno, kolik můžete
na disku připravit ,,primárních'' a ,,logických'' oddílů. Někdy BIOS dokáže
zavést systém jen z části disku. Informace na toto téma podávají dokumenty
Linux Partition
HOWTO a Phoenix BIOS
FAQ, zde uvádíme jen stručný přehled.
,,Primární'' oddíly jsou původní koncept rozdělení disku. Na disku mohou být maximálně čtyři. Toto omezení překonávají oddíly ,,rozšířené'' a ,,logické''. Změníte-li primární oddíl na rozšířený, můžete tento prostor využít k vytvoření libovolného počtu (max. 60) logických částí. Na disku lze však vytvořit maximálně jeden rozšířený oddíl.
Linux omezuje počet oddílů na disk takto: 15 oddílů pro disky SCSI (tři primární a dvanáct logických) a 63 oddílů na disku IDE (3 primární a 60 logických).
Jestliže máte velký IDE disk na kterém nepoužíváte ani LBA adresování ani překládací ovladač od výrobce, pak musíte umístit zaváděcí oddíl do prvních 1024 cylindrů na disku (obvykle prvních 524 MB).
Toto omezení neplatí pro novější BIOSy (podle výrobce 1995-98), které podporují
,,Enhanced Disk Drive Support Specification''. Lilo, linuxový zavaděč, i
debianí alternativní zavaděč mbr musí použít BIOS pro načtení
jádra z disku do operační paměti RAM. Jestliže jsou v BIOSu přítomna rozšíření
pro přístup k velkým diskům (přes přerušení 0x13), pak budou použita. V
opačném případě je použito původní rozhraní pro přístup k diskům, které bohužel
neumí adresovat oblasti nad 1023. cylindrem. Avšak v okamžiku, kdy je Linux
zaveden, už nezáleží na omezeních BIOSU, protože Linux k přístupu na disky BIOS
nepoužívá.
Pokud máte velký disk, možná budete chtít využít techniku překladu cylindrů,
kterou můžete zapnout v BIOSu (jako třeba LBA ,,Logical Block Addressing'' nebo
CHS ,,Large'' módy). Více informací ohledně velkých disků najdete v Large Disk
HOWTO. Pokud používáte techniku překladu cylindrů a BIOS
nepodporuje rozšíření pro přístup k velkým diskům, pak se vaše zaváděcí oblast
musí vlézt do přeloženého ekvivalentu 1024. cylindru.
Pro splnění těchto požadavků je doporučeno vytvořit malou oblast na začátku
disku (5-10MB by mělo stačit), která se použije jako zaváděcí. Ostatní oblasti
je pak možné vytvořit kdekoliv ve zbylém místu. Zaváděcí oblast musí
být připojena jako /boot, protože v tomto adresáři se uchovávají
linuxová jádra. Takovéto nastavení bude fungovat na libovolném počítači, ať už
používá nebo nepoužívá LBA, CHS nebo podporuje rozšíření pro přístup k velkým
diskům.
Pro nové uživatele, domácí počítače a jiné jednouživatelské stanice je asi nejjednodušší použít jednu oblast jako kořenovou (a případně jednu jako odkládací virtuální paměť).
Jak jsme řekli dříve, pro víceuživatelské systémy je lepší použít pro
/usr, /var, /tmp a /home
samostatné oblasti.
Chcete-li instalovat hodně programů, které nejsou přímo součástí distribuce,
může se vám hodit samostatný oddíl pro /usr/local. Pro počítač,
který zpracovává hodně pošty, má smysl vytvořit svazek pro
/var/mail. Někdy je dobré oddělit adresář /tmp na
oddíl s kapacitou 20 - 50MB. Na serveru s více uživateli je výhodné vymezit
velký oddíl pro domovské adresáře (/home). Obecně ale platí, že
rozdělení disku se liší počítač od počítače a záleží, k čemu systém používáte.
Při instalaci komplikovanějšího systému (serveru) se podívejte na Multi Disk
HOWTO, na podrobnější informace. Tento odkaz může být zajímavý
rovněž pro zprostředkovatele připojení k Internetu.
Zůstává otázka, kolik vyhradit pro virtuální paměť. Názory systémových administrátorů jsou různé, jedna zkušenost je mít stejně odkládacího prostoru jako máte paměti, ale rozhodně ne méně než 16MB. Samozřejmě že existují výjimky — budete-li řešit soustavu 10000 rovnic na počítači s 256 MB, budete potřebovat více jak gigabyte odkládacího prostoru.
Na 32-bitových architekturách (i386, m68k, 32-bit SPARC, a PowerPC), využije Linux z jednoho odkládacího oddílu maximálně 2 GB, takže není důvod, proč překračovat tuto hranici. Na počítačích Alpha a SPARC64 je limit tak velký, že se považuje za téměř neomezený (ze současného pohledu). Máte-li větší nároky na virtuální paměť, zkuste umístit odkládací oddíly na různé fyzické disky, a pokud možno, na různé IDE nebo SCSI kanály. Jádro bude vyrovnávat zátěž mezi jednotlivé oblasti, což se projeví ve zvýšení rychlosti.
Například můj počítač má 32 MB paměti a 1,7 GB IDE disk na zařízení
/dev/hda. Na /dev/hda1 je oddíl pro druhý operační
systém o velikosti 500 MB (měl jsem jí vytvořit jen 200 MB, poněvadž jí skoro
nepoužívám). Odkládací oddíl má 32 MB a je na /dev/hda3. Zbytek
tj. asi 1,2 GB na /dev/hda2 je kořenový svazek pro Linux.
Další příklady jsou v sekci Partitioning
Strategies.
Disky a oddíly na nich mají v Linuxu odlišné názvy než v jiných operačních systémech. Pro další práci byste měli vědět, jak se zařízením v Linuxu přidělují názvy.
Oddíly na discích jsou rozlišeny připojením čísla k názvu zařízení: ,,sda1'' a ,,sda2'' představují první a druhý oddíl prvního disku na SCSI.
Například předpokládejme počítač se dvěma disky na sběrnici SCSI na SCSI adresách 2 a 4. Prvnímu disku na adrese 2 odpovídá zařízení ,,sda'', druhému ,,sdb''. Tři oddíly na disku ,,sda'' by byly pojmenovány ,,sda1'', ,,sda2'', ,,sda3''. Stejné schéma značení platí i pro disk ,,sdb'' a jeho oblasti.
Máte-li v počítači dva řadiče pro SCSI, pořadí disků zjistíte ze zpráv, které Linux vypisuje při startu.
Primární oddíly jsou v Linuxu reprezentovány názvem disku a číslem oddílu 1 až
4. Například /dev/hda1 odpovídá prvnímu primárnímu oddílu na
prvním disku na IDE. Logické oddíly jsou číslovány od 5, takže na stejném
disku má první logický oddíl označení /dev/hda5. Rozšířený oddíl,
tj. primární oddíl obsahující logické oddíly, sám o sobě použitelný není. To
platí jak pro IDE, tak SCSI disky.
K rozdělení disku nabízí každá architektura různé programy. Pro váš typ počítače jsou k dispozici:
fdiskfdisk manual page.
Obzvláště opatrní musíte být v případě, že máte na disku oblasti systému
FreeBSD. Instalační jádra sice obsahují podporu pro tyto oblasti, ale způsob,
jakým je fdisk (ne)reprezentuje, může změnit názvy zařízení. Viz
Linux+FreeBSD
HOWTO.
cfdiskcfdisk manual
page.
Poznamenejme, že cfdisk oblasti FreeBSD nerozpozná vůbec a tím
pádem se názvy zařízení mohou změnit.
Jeden z těchto programů se spustí automaticky, když vyberete ``Rozdělit pevný disk''. Pokud se vám tento program nezamlouvá, ukončete ho, přepněte se na druhou konzoli (tty2) a ručně spusťte požadovaný program (s případnými argumenty). V takovém případě přeskočte krok ``Rozdělit pevný disk''.
Nezapomeňte označit oddíl s kořenovým svazkem souborů jako ,,aktivní''.
Tato položka bude další krok po rozdělení disku. Můžete inicializovat a aktivovat nový oddíl pro virtuální paměť, aktivovat dříve inicializovaný oddíl nebo pokračovat bez virtuální paměti. Vždy je možné oddíl virtuální paměti znovu inicializovat, takže pokud si nejste jisti, jak pokračovat, zvolte ``Inicializovat a aktivovat odkládací oddíl''.
Další krok je aktivace virtuální paměti ve ``Vyberte oddíl, který se má zaktivovat jako odkládací zařízení.''. Program by vám měl nabídnout k aktivaci oddíl připravený jako odkládací prostor. Zmáčkněte Enter.
Na závěr potvrdíte inicializaci disku. Tato operace zničí veškerá data, která se nachází v tomto oddílu na disku. Pokud je vše v pořádku, zvolte ``Ano''. Obrazovka bude po spuštění programu blikat.
Jestliže chcete a váš systém má více operační paměti než 12MB, můžete pokračovat bez oblasti pro virtuální paměť. V takovém případě z menu vyberte položku ``Pokračovat bez odkládacího oddílu''.
Další položka menu bude ``Inicializovat linuxový oddíl''. Pokud tomu tak není, nedokončili jste rozdělení disku nebo jste vynechali něco v přípravě oddílu pro virtuální paměť.
Můžete inicializovat oddíl pro Linux nebo připojit souborový systém
inicializovaný dříve. Program dbootstrap neprovede
upgrade starší instalace, aniž by jí nepřepsal. Chcete-li nedestruktivně
přejít k novější verzi Debianu, program dbootstrap nepotřebujete -
přečtěte si pokyny k
upgradu.
Pokud pro instalaci chcete použít část disku, která není prázdná, měli byste jí inicializovat, čímž také smažete její dřívější obsah. Dále musíte inicializovat oddíly, které jste vytvořili dříve při dělení disku. Asi jediným důvodem pro volbu ,,mount a partition without initializing it'' (připojte oddíl bez inicializace) může být pokračování v nedokončené instalaci ze stejné sady instalačních disket.
Zvolením položky ``Inicializovat linuxový oddíl'' připravíte a připojíte oddíl
na souborový systém /. První oddíl, který připojíte nebo
inicializujete, bude připojená jako / - nazývá se ,,root''
(hlavní, kořenový svazek souborů).
V tomto okamžiku budete dotázáni, jestli se má zachovat ``Zachovat kompatibilitu s jádry před řadou 2.2?''. Zvolíte-li ``Ne'' nebudete moci používat linuxová jádra řady 2.0 nebo starší, protože souborové systémy budou používat některá vylepšení nepodporovaná v jádrech 2.0. Pokud víte, že nikdy nebudete používat jádra 2.0 a dřívější, můžete odpovědí ``Ne'' získat některá drobná vylepšení.
Dále vám bude nabídnuto provést otestování disku na výskyt špatných bloků. Standardně se tato volba přeskakuje, protože kontrola může zabrat dosti času a navíc se řadiče moderních disků o špatné bloky starají samy. Pokud si nejste jisti kvalitou svého disku, nebo máte starší počítač, je lepší tuto kontrolu provést.
Další dotazy jsou pouze potvrzovací. Protože inicializování oblasti zničí
všechna data na ní umístěná, dobře si odpověď rozmyslete. Následně budete
informováni, že oblast se připojuje jako /. [4]
Jestliže máte další oblasti, které byste chtěli inicializovat a připojit,
můžete po připojení oddílu /, použít menu ``Volitelné''. Tento
krok je pro ty, kdo si vytvořili samostatné oblasti pro /boot,
/var, /usr nebo jiné adresáře.
Alternativou k ``Inicializovat linuxový oddíl'', Oddíl 6.8 je položka ``Připojit zinicializovaný oddíl''. Využijete ji při obnovení předešlé nedokončené instalaci, nebo pokud připojujete oblasti, které už byly inicializovány, nebo které obsahují data, která byste chtěli zachovat.
Pokud instalujete bezdiskovou stanici, nastal okamžik, kdy připojíte kořenovou oblast ze vzdáleného NFS serveru. Cestu k serveru zadejte normální NFS syntaxí, konkrétně: jméno-serveru-nebo-IP:sdílená-cesta-na-serveru. Pokud potřebujete připojit další souborové systémy, můžete to udělat teď.
Pokud jste ještě nenastavili síť podle ``Konfigurovat síť'', Oddíl 7.6, tak výběr instalace přes NFS vás k tomu vyzve automaticky.
dbootstrap
V některých speciálních případech nemusí dbootstrap vědět jak
připojit souborový systém (ať už kořenový nebo nějaký jiný). Pokud jste
zkušený linuxový uživatel, můžete se jednoduše přepnout na druhou konzoli
(tty2) a připojit daný souborový systém ručně.
V případě, že připojujete kořenovou oblast vašeho nového systému, připojte ji
jako /target, vraťte se do dbootstrapu a pokračujte. (Neuškodí
spuštění kroku ``Zobrazit tabulku oddílů'', aby se dbootstrap
zorientoval, v jaké části instalačního procesu se nachází).
Pro nekořenové oblasti nesmíte zapomenout ručně změnit soubor
fstab, aby se oblasti po restartu správně připojily. Před
modifikací tohoto souboru (/target/etc/fstab) musíte samozřejmě
počkat, než ho dbootstrap vytvoří.
Instalace systému Debian GNU/Linux 3.0 na architektuře Intel x86
verze 3.0.22, 14 March, 2002